Jak jsem se stala matkou onkoláčka - 1. část

28.04.2025

Dneska je to přesně měsíc, co jsme s nejmladší dcerkou nastoupily naši cestu k vyléčení onkologického onemocnění. Cesta je to dlouhá a jsme stále na jejím začátku... Níže si přečtěte první část našeho příběhu.

Jednoho sobotního rána jsem se velmi neklidnou holčičku snažila přebalit a přitom se mi povedlo bouchnout ji do klíční kosti. Samozřejmě plakala, ale po chvíli se utišila a dál jsme to neřešili. Odpoledne přišla babička a při hraní si všimla, že malá má na krku bouli. Ja jsem se zděsila, že jsem jí ráno ublížila, protože mi to tak závažné nepřišlo, celý den byla veselá a pohodová. Přemýšlela jsem, zda jit na pohotovost nebo vyčkat do pondělí ale protože byla celý víkend v pohodě, rozhodla jsem se počkat. Hned v pondělí rano jsem volala našemu dětskému lékaři.

Pediatr holčičku prohlédnul a napsal žádanku na sono do místní nemocnice s dodatkem urgentní, abychom nemuseli dlouho čekat. Přišli jsme do natřískané čekárny a zpruzelá sestřička na celou místnost ohlásila, že to jím byl čert dlužen další urgentní dítě. Personál od začátku do konce nic moc a to že dcerka celou dobu plakala a vyšetření tedy bylo spíš k ničemu tomu moc nepomohlo. Zpět u pediatra a další žádanka tentokrát na ORL. Opět jsme si tam vyčkali a dostali verdikt že nespadáme do jejich kompetence, uši nos i krk čistý. Třetí návštěva v jednom dni u pediatra, maličké píchli do prstu kvůli CRP, které vyšlo zvýšené a tak jsme odešli s antibiotiky a pokynem přijít další ráno na velký odběr krve. 

V úterý ráno jsme tedy dorazili na odběr krve. Prý z hlavicky, to se mnou tedy málem švihlo. Taky nas ještě poslali na druhé sono, tentokrát ne do nemocnice ale na polikliniku. Personál mnohem příjemnější už na příjmu a lékařka která vyšetření prováděla velmi trpělivá, přívětivá k maličké i přes jeji pláč. Zprávu jsme odnesli k pediatrovi a ten náš poslal domů s tim, ze se ozve az budou výsledky krve. 

Ve středu byl nádherný slunečný den, s dětmi jsme vyrazili prozkoumat ostrovy, které sucho vytvořilo v naší řece. Dr. se stále neozýval tak jsem to v klidu pustila z hlavy s tim ze asi výsledek dobrý, antibiotika to spraví. Telefon přišel až později odpoledne, pan doktor se snažil spojit se specialisty na uzliny a lymfatický systém v brnenske dětské nemocnici a povedlo se to až pozdě. Chtěl nás hned další den odeslat na prohlídku k nim. Pro mě to v tu chvíli už bylo nemožné, meli jsme s dětmi naplánovaný výlet a tak pozdě odpoledne už nejde starší přihlásit do školky, proto jsem ho poprosila aby nás ohlásil na pátek. Čtvrtek jsme si s dětmi náramně užili výtvarnou dílnu, procházku, výborný oběd a luxusní domácí zmrzlinu. 
V pátek ráno jsem s malou odjela do Brna, ještě v pohodě a bez nervů, náš doktor mi sice řekl, že je to na oddělení onkologie, ale že se nemáme čeho bát je to jen konzultace. Tak jsem se nebála... Holčičce vzali krev, vyšetřili v onkologické ambulanci a hned nás poslali na oddělení k příjmu. Tomu jsem se tedy bránila, nevěděli jsme co a proč a nedávalo mi to celé smysl. Ihned jsme šli na rentgen a večer ještě na akutní odběr kostní dřeně a zavedení katetru a po tom všem mi přivezli holčičku v hrozném stavu, omámenou po kompletní anestezii a s verdiktem, že už se ví že se jedná o onkologický problém, jenom ještě neví jaký... 


Pokračování příště....

Share
Vytvořte si webové stránky zdarma!